Historie obce

V podhůří nejvyšší hory Hostýnských vrchů, Kelečského Javorníku (865 m. n. m.), je položena na rozhraní pásma lesů a polí řada nevelkých osad. Jednou z nich je i Loukov. Patrně se již nikdy nedozvíme, kdy se v místě objevili první kolonisté, zda to bylo ve 12., 13. nebo dokonce až počátkem 14. století. Poprvé je zmiňován až k roku 1348, kdy jeho část náležela Vavřincovi z Količína. První při­pomenutí existence ovšem už znamená, že v místě se rozkládala ves s několika staveními, jejichž obyvatelé žili z výnosu nevelkých políček, zejména však z přítomnosti lesa, jehož okrajová hranice sahala kdysi níže než je tomu dnes. Vedle těžby dřeva to byl jistě i sběr lesních plodů a hlavně pastevectví na četných pasekách. Ostatně, odtud vzešel i název Loukova – pochází patrně od staročeského slova „lúka“ ve smyslu travnatého místa v lese.

Držba Loukova byla až do počátku 16. století značně roztříštěná, míval až trojí vrchnost, což se projevilo existencí jednoho či dvou samostatných dvorů. Např. před rokem 1368 jeden díl náležel Albertovi ze Šternberka, biskupovi ve vzdálené Litomyšli. Roku 1360 se píší Ctibor, Rúš a Mikuláš bratři z Loukova, 1374 Ješek Schutz z Loukova, před rokem 1500 nějaké zboží v osadě drželi vladykové z Křtomile. Část Loukova se před rokem 1447 dostala do držení majitelů bystřického panství; od roku 1532 pak byl jeho nedílnou součástí celý, a to až do revoluce let 1848/1849, kdy padlo feudální správní zřízení.

Příliš rozdrobená držba patrně způsobila, že žádný z drobných majitelů nepovažoval za důležité vybudovat si v místě reprezentativnější sídlo – tvrz, na rozdíl od blízkých Libosvár. Dostatečné zázemí jim zřejmě poskytoval rozsáhlejší dvůr jako centrum přilehlých polností a lesa. V něm občasně pobýval majitel, trvale pak čeleď, starající se o hospodářská zvířata. Důležitá zmínka o dvoře je už z roku 1489, kdy Jiřík z Loukova prodal jeho polovinu Václavovi z Bystřice.

Nestal-li se Loukov centrem feudální správy, vzniklo v něm naopak centrum správy duchovní – kostel sv. Václava a fara. O počátcích farnosti, k níž se později čítaly Libosváry, Příkazy a Osičko, celkem nic nevíme. Teprve po zničení kostela za třicetileté války, snad už v roce 1620 za nájezdu polských žoldnéřů – lisovčíků, jsme o jeho osudech lépe informováni. Farnost byla hned roku 1625 připojena k sousední Bystřici pod Hostýnem. Obnova kostela i katolické duchovní správy trvala více jak jedno století. Roku 1679 byla u kostela vystavěna věž nákladem bystřického faráře Tobiáše Schwacha, roku 1755 v místě zřízena lokalie, povýšená roku 1784 na kuracii. Nová fara byla vystavěna teprve v roce 1843.

Třicetiletá válka postihla jistě i obec samu. Roku 1674 bylo v Loukově napočteno 54 domů, z toho ale deset pustých. Svůj podíl na tom měly nejen hrůzy dávno minulé doby, ale i útisk nekatolíků sídlících v obci ze strany vrchnosti. Ti mnohdy opouštěli tajně svá domovská sídla a prchali např. do Pruska, kde svou víru mohli vyznávat svobodněji a veřejně. Všichni však byli stejně těžce postihováni robotním zatížením. Pro Loukov poddanské povinnosti upřesňoval robotní patent ze 7. září 1775. Z 29 uváděných sedláků musel každý robotovat 3 dny potahem a od sv. Jana do sv. Václava každý týden jednou osobou jeden den pěšky. Dalších 16 podsedníků mělo stanoveno týdně dva a půl dne pěší roboty, 12 domkařů ročně 26 dní a 21 domkařů ročně 13 dní roboty. Dohromady museli poddaní v Loukově odpracovat za rok na panském 4 524 dnů tažné a 3 121 dnů pěší roboty. Konec všem těmto povinnostem znamenala teprve revoluce z let 1848/1849.

Devatenácté století bylo ve znamení postupné proměny celé obce. Výrazem nastupující průmyslové civilizace a jejího odrazu v Loukově byl pokus o založení malé manufaktury na výrobu cukru z javorové šťávy kolem roku 1810 v lese pod Kuželkou. O něco později vznikla v obci dílna na výrobu tzv. rajnochovské keramiky. Ročně vyráběla až 9000 kusů různých talířů, šálků, mís, dóz a dalšího zboží. Zanikla teprve v roce 1871, když delší dobu její výroba stagnovala a posléze zcela upadla. Zrušení roboty a posléze obnovení ústavnosti v rakouské říši v roce 1861 vyvolalo i čilejší společenský a politický ruch v Loukově. V posledně uvedeném roce byla založena školní knihovna, roku 1872 ustaven katolicko – politický spolek, roku 1873 založena první modernější instituce – záložna a konečně v roce 1881 byla postavena trojtřídní škola.

Na přelomu 19. a 20. století žilo v Loukově 761 lidí ve 133 domech. Katastr obce měl rozlohu 1196 ha, z toho na lesy připadalo 522 ha, pole 494 ha, pastviny 90 ha, louky 75 ha a na zahrady 15 ha. V obci se chovalo 105 koní, 301 kusů skotu, 381 kusů bravu a 18 kusů ovcí. Po výstavbě železnice z Bystřice pod Hostýnem do Valašského Meziříčí v letech 1886-1888 se Loukovu dostalo i rychlejšího spojení se světem, když byla u obce roku 1900 zřízena zastávka. I po vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918 zůstával Loukov typickou zemědělskou vsí, jejíž obyvatelstvo ale ze značné části hledalo obživu v blízkých průmyslových centrech. Politicky věnovalo svou přízeň především lidové straně, která jednoznačně zvítězila ve volbách v roce 1929 i 1935, následována agrárníky s daleko menším počtem hlasů.

Události 2. světové války přečkal Loukov bez větších materiálních pohrom či ztrát na lidských životech. Dlouhá léta nacistické okupace skončila teprve dne 7. května 1945, kdy byla obec osvobozena ruskými jednotkami. Obnovením národní samostatnosti započala nová kapitola v dějinách Loukova, období, jejž mnozí dnes žijící občané sami napomáhali utvářet. S jakým úspěchem, o tom ať vypovídá samotný vzhled obce i úroveň života jeho obyvatel.

Antůšek z Libosvár

Povídka z dob roboty od Františka Přikryla

Každý kraj má své reky žijící v pověstech lidových : Slovensko svého Janošíka. Valašsko svého Ondráše a Záhoří svého Antůška. Škoda, že starodávné zkazky víc a více mizí a s mnohou zestárlou hlavou ve hrob se ukládají. O Antůškovi se ve zdejších dědinách už málo vypravuje. Co zde stojí, podáno z pověsti na Valašsku, Hané a Záhoří.Na jménu Antůškově lpí, že byl zbojníkem: nebyl však lupičem. Žil koncem století minulého a začátkem století tohoto. Za těch dob řemeslo zbojnické nebylo tak opovrhováno v národě našem, byloť výsledkem útisku lidu poddaného, robotního. Kdo těžké jho poroby snášeti nechtěl, opustil na vždy osadu rodnou a žil jako „chlapec“ na horách volně v plné zbroji. Vždy naleznul tam společníků, z okolních panství zvlášť počátkem zavedeného u nás nevolnictví. Několikrát zmocnili se „chlapci“ hradů záhorských: Šaumburku, Obřan a Křídla, až byly za to rozbořeny k rozkazu práva zemského.

I.

Byl pozdní podzim r. 1805, suchý a jasný. Slunce ozařovalo s tmavomodré báně nebeské hory sousedního Valašska i dědiny na Záhoří, hledíc usměvavě na pilné ruce lidu pracovitého. Úroda byla na sýpce, komoře, kolni a ve sklepě. Krajem rozložilo se ticho. Pod doškovými střechami tlouklo lidem srdce rychleji při nápadnějším lomozu na dědině. Napoleon vypověděl nám válku a táhl na Moravu. Báli se pohrom válečných, nevědouce co den příští udělí. Hranicemi a Lipníkem táhly co den nepřehledné řady ruských pluků k Olomouci pod velením samého cara Alexandra. Vrchnosti okolní vjely do Vídně, o lid v dědinách nikdo se nestaral. Od Bystřice severovýchodně asi 4 km sklání se silnice do přívětivého údolí pod Loukovem malou dědinkou Libosváry, obstoupenou hustě stromovím. Od kapličky bokem na pravé straně spatřiti výstavný mlýn. V něm hospodařil hezkou již řadu let mlynář Antoš, muž věku pokročilého se svou ženou věrnou a dvěma dítkama odrostlýma: Antůškem a Cilenkou. Mlýn klepal vesele, pila řezala hbitě desky z dubové klády pod dozorem Antůška, jehož otec dohlížel zase ve mlýnici. „Tatíčku, kdosi k nám jde!“ Otec vyšel na zahradu ke stodole a vítal srdečně Ondráše dobře ozbrojeného a krásně bohatě oděného. Krásnou mohutnou postavu kryly vysoké boty, bílé vlněné nohavice, zdobené červenými šňůrami z hedvábí, zelený brunclek s dvěma řadama stříbrných knoflíků, zelená župica a hlavu vydrovka. Při boku levém houpala se mu šavle, za pásem dvě pistole a nože, na plecích visela mu krátká karabina. Podpíral se o nádherně vybíjenou valašku (obušek na dlouhém topoře), které nikdy neodkládal. „Příteli“ začal Ondráš „jdu tě požádat o Antůška. Císař František dovolil milostivě, abych sestavil pluk valašský k obraně vlasti. Učinil jsem tak a su jeho velitelem. Jsme přichystáni každou chvíli dokázati, že i pod brunclekem tluče hrdinné srdce. Snad nám to v dědinách uleví!Třeba mi spolehlivého vůdce čety Záhoráků!“ „Vol sobě za vůdce, koho chceš, jenom ne Antouška, žena by toho nepřečkala!“ „A myslíš, že ho dycky doma udržíš? Šak už se v Bystřici po něm poptávali, a nebyl by kabátu bílému ušel, nebýti toho zmatku. Až se vše utiší, vzpomenou páni na něho!“ „Pojď dál, optej se ženy, visí na něm celým srdcem. Co řekne, staň se!“Vešli přes pilu chodbou krytou podél dvoru do šalandy. Mlynářka šila u okna, přivítala Ondráše, a Cilenka odskočila pro občerstvení. Ondráš, posadiv se za stůl, prohodil:“Slyšeť, že budou chytat synky na Bystřicku. Bude žalost i, snad i u vás!“ „Snad tak zle nebude!“ mínila mlynářka“ „Praví se o vašem, že si více hledí knížek než mlýnice, kazí syna a lid mudrctvím, které se pro ně nehodí, dělá je nespokojenými!“ „Jsme poctiví lidé!“ „To ví kde kdo, ale na zámku na to jinak hledí. Že prý Antůšek podpouzí v dědinách k odporu. Na Lhotsku pobili nedávno drába, šak to byl ras na lidi a svádějí vinu na něho. Kabátu bílému neujde!“ „Jsme pod ochranou Boží!“Víte co, matko, přenecháte mi Antůška, však pod mojima očima ukáže co v něm je.“Mlynářka zakryla si fěrtochem oči, pak ale pohlédla zrakem uslzeným na muže řka „Dělej jak rozumíš,ale mně viny nedávejte, dyž bude zle. A co Antůšek?“ „Byl včera u mne na sv. Hostýně“, pravil Ondráš, „abych k vám došel s prosbou“.Tak byl Antůšek přijat do pluku valašského. Právě nasadil kládu na novou desku k pile, kdyžt Ondráš odcházeje dotekl se jeho ramena řka: „Obleč se a u Loukova mně dočkej!“. Odešel.

II.

Za chvíli odnášel si Antůšek požehnání rodičův, ubíraje se podél hráze potoka k Loukovu.Bylo mu 20 let, vyspěl v šumného mládence vysoké postavy. Těžká práce ve mlýnici, na pile a na poli šla mu k duhu. Po matce zdědil sdílnou povahu, přítulnost k rodnému kraji, po otci mysl statečnou. Poprvé vyšel z domova za tužbou srdce svého, pomoci vlasti v nesnázi. Již v útlém mládí slýchal od otce a melců v šalandě o dávných zašlých dobách a útrapách robotních na Záhoří, ale neméně vzdělával se i čtením různých knih. Časteji zasmutnil, slyše o pychu panském. Mlynář těšíval zarmoucené, radil jim a proto z daleka dojížděli lidé s melivem, hlavně na trochu řeči s Antošem. U Loukova setkal se Antůšek s Ondrášem a šli na Lhotu Chvalčovu k železné bráně hradiska Svatohostýnského. Cestou rozpředl Antůšek hovor. „Pravda a ještě víc, poručeno, abych se slidem hnul k Brnu hájit střed mezi vojsky našimi a ruskými. Tuším, že nás postaví do ohně, abychom zahynuli. Rádi by se nás zbyli. Doufám v Pána Boha, že to dobřte dopadne. Vrať se Antůšku, lekáš-li se nejhoršího!“ „Pujdu s vámi. Beztoho už dlouho doma nebudu. Už se poptávají, jak by mě dostali k vojsku.“Za těch řečí došli k rozbořené svatyni na sv. Hostýně, kdež ve skupinách stáli neb u ohňů seděli šumní chlapci z Valašska, Slovenska i ze Záhoří od Soběchleb, Kelče a Dřevohostic. Seznamoval se druh s druhem. Jakmile Ondráše zočili, umlkli, povstali, sestoupili se kolem něho a předvedli posla, císařského kyrysníka s listem. Ondráš list otevřel, přečetl a pravil:“Odejdi v pokoji a ohlas, že hned potáhnem!“Kyrysník se vzdálil, odvázal koně od smrku a slavkovskou branou uháněl k Holešovu. Ondráš svolal čety před rozvalený kostel, vystoupil na rozbořenou zeď a hlasem zvučným ohlašoval?“Chlapci, práce nám nastala. Do třech dnů máme osadiť okolí Bučovic u Brna a hájiť spojení vojsk. Napoleon je na cestě k Brnu, kdež se srážka očekává. Rodné kraje hledí na vaši statečnost (na vaše ruce), aby dobyly úlevy a nám čestný návrat domů. Kdyby bylo zle, uchylte se do Kobyliských jeskyň nad Tojákem (na území Nového Hrozenkova). Tam se uradíme, co dál! Než odejdeme, prosme Matku Boží za zdar a ochranu!“Ondráš poklekl na schody kamenné před kostelem modlil se vroucně za svůj valašský pluk: „Pod Tvou svatou ochranu utíkáme se svatá Boží Rodičko ….“Pak rozkázal, aby se připravili k pochodu. Před půlnocí ohně uhasly a pluk Ondrákův sestupoval k Holešovu. Antůšek vedl četu Záhoráků. Ranní slunce svítilo jim na cestu od Zdounek k Litecčicím, a večerem obsadili vysoké hradisko u Hvězdlic, které v pravěku našim předkům bylo hradní osadou. Valaškami káceli stromy, rozdělány ohně a lid odpočíval po dlouhém pochodu.Hradisko u Hvězdlic shlíží daleko do kraje. K severu odráží se na obzoru vysočina Drahanská, na západ viděti až za Sokolnice, k jihu spatřiti lze zašlé zemské hrady Brdo a Bradlo. Dne 1. prosince pozoroval Ondráš pohyb Napoleona od Brna ke Slavkovu a při lehké pohyblivosti svých čet plnil rozkazy nejvyššího velitele s obdivuhodnou rychlostí. Večerem hnul se k Bučovicím a obsadil výšiny u Heršpic.Záhy z rána 2. prosince začala bitva. Naše pluky sestupovali od Kobeřic k rybníkům slavkovským a u Hrušek srazily se s Francouzy. Rusové pod ochranou děl svých postupovali dolinami po zmrzlých rybnících ke Křenovicím. Napoleon použiv toho, sypal do rybníků granáty, které praskajíce lámaly led a jádro vojska ruského utonulo. Nastal zmatek. Napoleon zvítězil. Rusové táhli zpět k Vyškovu, naši k Hodonínu ve zmatku. Ondráš zaskočil nepřítel silnici v horách od „bílého vlka“ na Slavkovem, zastavil pronásledujícího Francouze a přispěl k ochraně císaře Františka I. A cara Alexandra, kteří za horami v Žarošicích noclehem zůstali. Onen ubytován v panském domě, tento v čís. 45. Šest generálův ubytováno na faře, kdež jim pro velkou bídu podána pouze mísa zemáků bez soli. Den nato ranní dobou u „spáleného mlýna“ za osadou pod lipami, z nichž dnes pouze jedna stojí u silnice, sešli se s Napoleonem a učinili příměří slavkovské. Při obecném zmatku na Ondráše zapomněli. Milost mu odepřena, ba rozkázáno mu, aby okamžitě propustil sbory své. Vrátiv se rychle na hradisko u Hvězdlic, rozpustil pluk valašský.Kdo mohl, vrátil se do rodné vesnice. Antůšek do Libosvár. Mnozí chlapci zůstali, které usadil dílem v jeskyních Kobyliských, též na Bulačině u Napajedel a nejvěrnější vzal sebou na Javorník na Záhořím. Podnes zove les za hradiskem u Hvězdlic „Valachy“ k památce chrabrých chlapců valašsko – záhorských.

III.

Juráš zavedl svou četu na Bulačinu u Napajedel, kdež se lidé jeho namnoze usadili, založivše osadu Halenkovice. Radek velel v jeskyních kobyliských. Ondráš byl všude, nejvíce se zdržoval v Javorníku a ukrýval se v děšenské roztoce. Zase mu nastal život neklidný, plný změn a nebezpečí. Těšil se na Janovice, pomýšlel na blahý klid na fojtství s Cilenkou, sestou Antůškovou. Zklamán ve svých nadějích, byl zase krutým mstitelem útisků lidu i na Záhoří, kdež zase robota tísnila Záhoráky. Kde se něco strhlo, byl tam už trestající Ondráš. Slídili po něm, lič marně. Z jara slavila chasa Klukovská právo ostatkové. Přišlo mnoho chase přespolní, v dědině i v šenkovně hlučné veselí. Náhle objeví se Ondráš v kole, vše utichlo. Zanotil veselou píseň. Hudba spustila a on točil se v kole s Cilenkou. Juráš přišel s ním, záviděl mu jí a zradil ho portášům. Když nebylo nejhlučněji, vpadli do hospody, svázali Ondráše a vyváděli do bystřického žaláře. U dveří zastavil je řka: „Bratři portášé, nechte se ňa naposledy napiť na cestu!“ Rozvázali provazy, hostinský donesl plecháč piva a Ondráš vyprázdniv, postavil jej na stůl vzhůru dnem. Nikdo ani nedýchal, nehýbal se, jako přimrazení stáli na svém místě. Vyšel ven. Na dědině potkal babku, zastavil ji a vloživ jí tolar do dlaně pravil:“Matičko, jděte do hospody a plecháč na stole, co stojí u dveří, obraťte dole dnem. Za to Vám dal Ondráš tolar!“Zmizel ve tmě. Žena vešla do hospody, učinila tak a v té začala pilná po něm sháňka.Na Záhoří nebyl žádný nášlapek pánů jist před Antůškem. On sice osobně posud činným nebyl, ale vyzradil vše Ondrášovi a jeho chlapcům, kteří v pravý čas kárali. ¨V Dřevohosticích stojí podnes pevná radnice o jedné vqži. Lipenský vrchní poručil jednou dvořákům na Záhoří, svobodným to posud sedlákům, i zemanovi v Symři, aby svá starodávná privilegia zaručená znova pány na Helfenštýně z Pernštejna a z Vrbna odevzdali k uschování v těch nepokojných a nejistých dobách na onu radnici, že by jinak ku věčné své škodě o ně přišli.Ustrašení dvořáci odevzdali svá pergamenová privilegia i s visutou pečetí v dřevěném pouzdře, řemeslně ozdobeném na červenobílé hedbávné šňůře fojtům, a ti je odvedli na místo. Za krátko vyhořela radnice a s ní i privilegia dvořáků. Dostali jiné, přistřižené valně.Na podzim téhož roku scházeli jednou všichni fojti. Ráno nalezli je domácí v kládě sevřené na vlastním dvoře pod kůlnou. Lidé se jim smáli, ale tito hádajíce na Antůška, umluvili se na něho. Chytli ho na vojnu. Odveden ke kyrysníkům a odtržen od kraje rodného zúčastnil se válek napoleonských. Byl též s jinými na 30 000 našeho vojska v Rusku r. 1812. Rok na to porážel u Lipska slávu císaře Francie a byv raněn s vyznamenáním jest propuštěn. Vrátil se na Moravu.

Toho času Ondráš marně dovolával se milosti, byl stíhán. Ušel též často na Bulačinu. Je to skála „u staré hradské“ z Hané na Slovač v horách vyčnívající jako přirozený hrad ze země s jeskyní uvnitř. Trhlinou lze snadno dostati se na plochu horní. Stála v ní po hlavu ukrytá úzkou deskou kamennou hlídka. Podnes jsou tam šlapy vyvstálé. Zde byl jist. V nedalekých Halenkovicích usadilo se mnoho chlapců s dovolením hraběte Rotála. Starali se o něho.

V Kroměříži konala se poprava jakéhos krejčího. Množství lidu tlačilo se kolem šibenice i známy lichvář. Když kat oprátku na krk, vytáhl na trám a s krejčím zmizel. Byl to Ondráš. Krejčí mu byl oddán a věren ve všech proměnách života. Jednou ho varoval před Jurášem, ale Ondráš zle se naň obořil, aby mu to nikdy neopakoval. To bylo jeho neštěstí.

Kroměřížští ostrostřelci rozhlásili tou dobou odměnu 100 dukátů nejlepšímu střelci na střelnici. Z daleka se páni sjížděli zkusit štěstí, leč nadarmo. Náhle dojel na střelnici neznámý, krásně a bohatě oděný pán se sluhou. Žádal o dovolení účastniti se střelby do terče. Sluha mu podal ručnici. Nasadil, mířil, rána houkla a střed byl vyražen. Hmoždíře bouchaly. Hudba zahrála šťastnému střelci na počest a ten přijav odměnu odešel. Na náměstí potkal ženu řka jí: „Jdi na střelnici a řekni jim, že nejlepším střelcem je ten, který ti dává odměnu svou. Su Ondráš!“ Lekem vypadly ženě peníze z ruky. Než se vzpamatovala, byl ten tam.

Krátce na to ubíral se na Valašsko a dojda Záhoří odpočíval ve mlýně libosvárském. Bylo o ostatcích, a že po vojnách lidem se polevilo, slavilo se právo vesele zvláště v Loukově. Ondráš dostavil se s Jurášem, zpíval veselé písně, muzika hrála a on tančil s Cilenkou. Juráš vztekem že se mu děvče vyhýbá vytrhl v tanci Ondrášovi valašku a ranou do čela ho zabil, i Cilenku, která ho bránila. Pochovali je vedle sebe na loukovském hřbitově. Juráš se stal sprostým lupičem, brzy polapen a oběšen.

IV.

Antůšek vrátil se nepoznán do Libosvár. Mělo se již za to, že zahynul. Uslyšev však co se stalo, opustil Záhoří a usadil se v Lazníkách. Že viděl kus světa a nabyl zkušenosti, zařídil si krupařství, prodávaje v den trhový pod poddomím v Lipníku stravu. Seznámil se s přáteli z mládí a pomocí jich sebral na novo Ondrášovy chlapce rozptýlené, usadiv je ve známých jeskyních. Za krátko stíhán, jako by byl Ondráš z mrtvých vstal, panský pych na Valašsku, Záhoří, Hané i na Slovači.

Při prodeji a koupi konal Antůšek úmluvy a poselství. Vše bylo tajno dlouhé doby. Obchod se dařil. Koupil v Lipníku dům, prodával i obilí a stále dlelo u něho několik statečných horalů. Lidé z daleka přicházeli k němu kupovat až z Rožnovska, Vsacka a Valašských Klobouk. Časem však činnosť jeho prozradili portáši, pohraniční to strážníci. O tom vypravuje vnuk proslulého portáše kaflovského Stavinohy: „V každé dědině bývali k pořádku portášé. Když některý umřel, zvolili gazdové tři zachovalé chlapy a z těch vrchnost v Meziříčí neb na Vsetíně vyvolila jednoho. Dostával denně 8 kr. Každý ho poslouchal na slovo, nejmenší protivení trestal baj smrtí. Dyž chlapa zabil, ohlásil zkrátka vrchnímu, že sa mu protivil a bylo po všem. Oblek mu byl: zelený brunclek, zelená župica (napřed to enem páni v Rožnově nosili), úzké nohavice z bílé huně, na nohách opánky neb vysoké boty se střapci, na hlavě vydrovka. Zbroj měl: krátkou karabinu, tulec na prach a olovo, v ruce valašku a opásán byl provazem na svazování zločinců. Nejsilnějším porášem byl Stavinoha z Karlovic a nejobratnějším, ač malým, byl Malina z Hošťálkova – měl hřmotný hlas, až se hory třásly. Ti dva se milovali a všeci sa ich báli. A když co odvážného měli portášé provésť, poslali oba dva.“

Portáši uměli dobře zacházeti s valaškú – každého svalili neb omráčili, ale nezabili. Mžikem provaz odvázali a polapený už byl svázán. Stavinoha s Malinou přecházeli často Záhořím a jsou zde v dobré paměti. Když přišli do dědiny, zastavili se u fojta, tázajíce se: „Co nového?“ – Kdo byl usvědčen ze zločinu, toho svázali a vsadili do klády, kterou měl každý fojt na dvoře pod kolnou.

Velitel portášů sídlel v Lipníku.

V.

Vrchní Lipenský nemoha se Antůška jinak zmocniti, prosil velitele portášů, aby jej zajal svými lidmi, neb stále dlelo u něho na stráži několik silných Valachů. Velitel obeslal Stavinohu s Malinou. Šli z Valašska Záhořím a noclehem byli v Symři u dvořáka Vaňka. Záhy z rána ohlásíli se v Lipníku. Vrchní se divil, že jsou jen dva, řka: „Chlapi, vy chcete toho zbojníka svázať, nevíte, že je u něho silných chlapů dycky dosť?“ Stavinoha na to: „Pane vrchní zkusíjá to, ani čerta sa nebojíme!“ Zbraně nechali v kanceláři a vzali s sebou jen provazy a valašky. Vrchní poručil, aby šli za ním a na který dům klepne paličkou, tam aby vešli a Antůška svázali. Stavinoha zůstal u dveří, Malina vešel, nesa měch na rameně, dal pozdravení. Stavěl se hrbatým opíraje se o valašku.

U dlouhého stolu seděl Antůšek s několika chlapci a řezal dlouhým nožem krucák (tabák). Ohlédna se přes rameno řekl:“Co chceš?“ Malina pokorně:“Jdu nakúpit, ponížené prosím, kaše!“ V té, než se kdo nadál, mrskl Antůška valaškou za tylo, jenž zařval až se dům otřásl a už by svázán. V tom Stavinoha kopnul do dveří, že vyletěly z pantů a zakřiknul: „Hlavu důle, do sa hne!“

Než se ostatní vzpamatovali, byl Antůšek na ulici a vedli ho do zámku. Tam přivázali jej na vůz, šest vojáků ho obstouplo a vyjeli s ním k Přerovu na Špilberk. Pod Pavlovicemi roztrhal Antůšek provazy jak niti konopné a chtěl utéci. Vojáci se báli, že mu jeho „chlapci“ přijdou na pomoc a proto vrátili se s ním do Lipníka. Portáši zatím popíjeli statečně v hospodě. Vrchní nechal je zavolať a tázal se, zdali by Antůška nedovedli do Brna. Malina mu na to: „Baj do pekla bysme ho dovedli!“ „A sami?“taže se vrchní. – „Sami!“ – Po té vyšli portáši na zámecký dvůr k vozu. Vrchní a ostatní páni dívali se z okna. Stavinoha zavolal na vojáky: „Odvažte ho!L Vojáci se ho báli, když jej odvázali a on z vozu slezl, Stavinoha však k němu přistoupil, zaklepal mu valaškou na čelo, huče mu do ucha: „Jak sa hneš, hned ťa zapleštím. A včil jdi!“ Antůšek šel pak se sklopenou hlavou před portáši až do Brna na Špilberk. Tam zůstal až do smrti.

Měl dobrou vůli pomáhati lidu robotnímu proti bezpráví, ale prostředky k tomu volil namnoze zlé. Nesáhl nikdy po cizím majetku, sám jsa svým přičiněním zámožným, ale „chlapci“ začasté páchali zločiny na jeho vrub. Proto trpěl, dočkav se ještě v posledních dnech svého života radostné zprávy o zrušení roboty. Začasté vzdychl:“Kéž by Záhoráci užívali svobody k dobru svému a svého rodného kraje.“

převzato z www.libosvary.eu